26. září byl překrásný den,venku svítilo sluníčko a nám začínala pětidenní dovolená na italském ostrově ELBA.
Celé to začalo už v listopadu roku 2002, kdy Semiš s Modřinkou objednali pro naši osadu a
naše kamarády u slovenské cestovky Tiptour cyklodovolenou na Elbě. Během měsíce ledna jsme vybrali peníze od zájemců,
a tím obsadili celý autobus. V Ostravě a Havířově jsme kola naložili na speciální vozík
a přes Slovensko jsme vyrazili do Piombia. Tam na nás čekal trajekt, který nás, vozík s našimi koly
i autobus převezl na ostrov do přístavu PORTOFERRAIO. To už byla sobota ráno, stále pěkné a hlavně teplé počasí.
Z přístavu jsme stále ještě autobusem přejeli přes strmý kopec na druhou stranu ostrova do městečka LACONA,
kde už na nás v kempu čekali. A tak jsme se hned pustili do vykládání věcí z autobusu, ubytování
a zabydlení v autopřívěsech po čtyřech nocležnících. Po obědě, který si každý udělal ještě z vlastního,
jsme vyrazili na první cestu za krásami ostrova. Naši průvodci nás hned zkraje seznámili s pravidly,
jak to funguje v kempu a nejbližším okolí. Po obhlídce okolí jsme vyrazili na cestu směrem přístav
Portoferraio. Nevedla přes ten šílený kopec COLLE RECISO, ale pěkně okolo téměř po rovince.
Cestou jsme míjeli letoviska a vily těch movitějších až k Villa Romana Delle Grotte.
To jsou pozůstatky římského venkovského domu z počátku 2. století. Z tohoto vyvýšeného místa je překrásný
výhled na celý záliv a přístav Portoferraio. V přístavním městě jsme si projeli nábřežní část města a stoupali
jsme uličkami města vzhůru až na náměstí Piazzalle Napoleone, k Ville Dei Mulini – prvnímu obydlí Napoleona po
jeho příjezdu na ostrov (4. května 1814 - 26. února 1815). V současné době je to muzeum pobytu Napoleona na ostrově.
Po rozchodu po městě a nákupu v místním obchodňáku, jsme si na zpáteční cestě prohlédli
Napoleonovo letní sídlo – Villa San Martino. Poté už nás čekala jen cesta zpátky, zpočátku po rovince kolem moře,
ale pak přišlo obávané stoupání s převýšením 250 m a prudkým sjezdem do kempu. Zde na nás čekala výtečná a
hlavně teplá večeře. Den jsme zakončili společným posezením celého zájezdu u kytary a u pohoštění. Naše osada
za zbylé peníze z nákupu zájezdu koupila několik lahví „šampaňského“. Posezení nám ukončil noční déšť.
DEN DRUHÝ. Ráno začalo deštěm. Mraky se převalovaly na špičkách hor a změna k lepšímu v nedohlednu.
Na trasu jsme vyjížděli za jemného deště. Vedla zpočátku stejně jako včera a asi po 10 km jsme odbočili z včerejší
trasy směrem na Rio nell Elba. Mezitím nám přestalo pršet. První zastávka byl středověký hrad.
Tato pevnost má nadmořskou výšku 394 m a nikdy nebyla dobyta. Cesta k hradu byla obtížnější, ale ten výhled na záliv
Portoferraio a okolí tu námahu vynahradil. Po návratu ke kolům jsme stoupali serpentinami až do sedla Le Panche,
ve výšce 400 m/m. Teď na nás čekala zkratka, na kterou jsme byli pro její prudkost dolů několikrát upozorněni.
Přesto se našel někdo, kdo to varování podcenil a ošklivě se vyboural(a).
V Rio nell Elba byla řádně ošetřena. “Zgustli“ si na ní oba naši doktoři a z kempu pro ni přijelo auto.
Ostatní pokračovali už jen mírně z kopce, krásným více než 10 km dlouhým sjezdem do pobřežního městečka Cavo.
Toto městečko je známé svou černou pláží. Byť počasí stále nebylo na opalování, našlo se nás dost, kteří se zde převlékli
do plavek a koupali se v poměrně teplém moři. Tato pláž bylo naše nejvýchodnější místo, které na ostrově navštívíme
a taky v dnešní etapě místo “obrátky“. Teď pojedeme už jen zpět. Trasa vede klikatou cestou kolem moře do malého městečka Rio Marina. Odtud stoupáme zpět k Rio nell Elba. Na kraji městečka otáčíme zpět dolů k moři, pozvolna do Porto Azzurro. Cestou zastavujeme v
C. Rosario, kde u cesty stojí obchod s polodrahokamy a minerály. Je tam také malé muzeum, důl a brusičská dílna.
Další město na trase je překrásné stylové Porto Azzurro. Toto největší město na jižním pobřeží se ještě v roce 1947
jmenovalo Porto Longone a bylo po celé Itálii známé zdejší vězeňskou pevností, která je tu dodnes. Při odjezdu začalo
zase pršet, tak se závěrečný sjezd do kempu neobešel bez několika drobných pádů. Pršelo nám celý večer až do nočních hodin,
a proto jsme ho strávili po skupinkách v jednotlivých přívěsech.
DEN TŘETÍ.
Dnešní den začal úplně jinak než včerejší - krásně modrou oblohou. Po snídani a dalších ranních náležitostech,
jsme vyrazili na trasu po jižním poloostrově Calamita. Vyrazili jsme stejným směrem jako předešlé dny až po křižovatku
zvanou „U somárou“ (oslů) do města Capoliveri na pořádném kopci. Celý poloostrov je jeden velký kopec s průměrnou výškou
přes 300 m/m. Je to taky velké naleziště polodrahokamů a železné rudy. Už z dob Římanů jsou zprávy o jejich těžbě.
Po prohlídce centra města na nás čekala okružní cesta po poloostrově, který je minimálně obydlen.
Hned při výjezdu z města Semiš a Kvakin sjeli z cesty zase zpátky dolů k moři a zbloudili. Nakonec to zachránilo stoupání
(300 m převýšení) a vrátili se zpět na cestu k ostatním.Zbytek party jel po staré důlní cestě “Strada delle Miniere“
kolem opuštěných povrchových dolů až do Fattoria delle Ripalle, který je nejjižnějším cípem naší cesty. Odtud jsme jeli
zpět, a to cestou dolů k moři, až na pláž Spiaggia di Straccolgno, kde jme se koupali v moři. Další cesta nás
zavedla k bývalé pevnosti Forte Focardo, kde je v této době maják v majetku italské pobřežní stráže. Cesta zpátky
do kempu nás vedla po známých cestách, které už jsme jeli několikrát.Večerní program začal hned po večeři,
když se sešla skupinka chtivých zahrát si na kurtu za kuchyní pár setů volejbalu. Hráli jsme ho až do setmění.
Později, za tmy, jsme se sešli v několika skupinkách kolem stanů. Někde se hrálo na kytaru, jinde se kibicovalo,
až do pozdních hodin.
DEN ČTVRTÝ. Ráno ještě před snídaní jsme přistavili kola připravená na cestu k autobusu, kde je pomocníci měli naložit
na vozík. Oproti předpokladům se jim nakládání notně protáhlo, takže jsme odjeli se značným zpožděním.
Naše dnešní etapa byla naplánována takto: autobusem do Marina di Campo a odtud už na kole k úpatí zdejší nejvyšší hory.
Pak pokračovat kolem západní části ostrova s koupáním na jedné z nekrásnějších pláží ostrova.
Do Marina di Campo jsme přejížděli přes sedlo s výškou 300 m/m. Hned na začátku městečka jsme nasedli na kola
a vyrazili rovinatou krajinou kolem jediného letiště na ostrově - La Pila - do města Prochio na druhé straně ostrova
a kolem pobřeží do Marciana Marina. Odtud jsme stoupali přes Poggio do vesnice Marciana ve výšce 400 m/m.
Cestou jsme se zastavili u „Napoleonova pramenu“ s minerální vodou. Na kraji vesnice jsme zastavili u dolní stanice
lanovky na nejvyšší horu ostrova - Monte Capanne, vysokou 1018 m/m. Lanovka to byla celkem netradiční,
jezdilo se v ní po dvojicích na stojáka. My jsme měli drobnou smůlu, měli jsme hodinu času, než skončí polední pauza,
potom rychle nahoru a rychle dolů, ať stíháme cestu dokola. Tak jsme ten čas trávili jak se dalo.
Katka Kurdíková nám koupila společnou jízdenku, a proto nám dali pro dvě osoby slevu. Při nastupování do klecí jsme si
užili dosti srandy, neboť většina z nás v takové lanovce jela poprvé. Jízda nahoru byla nádherná, divokou krajinou plnou
velkých balvanů žuly. Počasí nám celkem přálo, a tak byl celkem slušný výhled po ostrově. Ještě pár fotek
a hurá dolů na další cestu. I tak už máme zpoždění. Z Marciany sjíždíme klikatou cestou kolem pobřeží.
Byla to nádherná cesta s překrásnými výhledy na zátočiny, malé pláže, výletní domky rozseté po pobřeží,
ale také na oblasti s panenskou přírodou. Postupem doby jsme se roztáhli na dlouhé kilometry a čas nám utíkal,
takže jsme nakonec městečko Fetovaia jen projeli. Nakonec jsme projeli i Marinou di Campo co nejrychleji k autobusu
a za vydatné pomoci všech ostatních kola naložili na vozík. Někteří nechtěli čekat na ostatní a vydali se na kolech
přes kopec do kempu a byli tam rychleji než autobus. Na večeři jsme přijeli se značným zpožděním a jedli už za tmy.
Večer jsme se sešli téměř všichni u kytary a popíjeli místní červené víno koupené z peněz ušetřených za lanovku.
Zábava trvala do pozdních nočních hodin.
Poslední dopoledne už každý trávil podle svého. Někteří se ještě jeli projet na kole, někteří se šli koupat do moře,
neboť koupat se v moři v říjnu se hned tak nepodaří, zbytek trávil čas u stanů. Mimo jiné se balilo a uklízelo v přívěsech.
Z kempu jsme měli vyjet po obědě, ale nakonec se to ještě pořádně zamotalo.Vyjeli jsme po troše rozčilování o dvě hodiny
později, takže do slibované zastávky v Pisse jsme přijeli těsně před soumrakem. Tím pádem na prohlídku šikmé věže
a památek ze starého Říma už zbylo málo času. Pak ještě na skok do supermarketu a zpět do autobusu.
Cesta domů se nám protáhla až do odpoledních hodin druhého dne, ale co je hlavní –dojeli jsme v pořádku, plni dojmů
a vzpomínek.